Vítejte :-)

Dej mi tu čokoládu, Edwarde!
By ChloeMercer

Už mě unavovalo si přede všemi obhajovat to, že má moje dítě právo na život jako kdokoliv jiný, takže jsem byla nadšená, když Edward poprvé zaslechl myšlenky našeho děťátka ještě v bříšku, či spíše bubnu, jak jej s oblibou tituloval nastávající strýček Emmett. Většinou jsem se jeho řečem prostě smála, ale někdy to už opravdu přeháněl a neustále se mi posmíval, že čekám giganta. Tak tomu ale nebylo, nebo jsem v to přinejmenším doufala.

Každopádně se díky tomu Edward začal konečně chovat jako správný starostlivý budoucí otec naší dcery, jíž jsem toužila pojmenovat Renesmé. Jediným problémem bylo, že s ním díky tomu nebylo k vydržení, protože vyšiloval kvůli každičké maličkosti a vůbec nejraději by mě měl na očích čtyřiadvacet hodin denně, aby o mně mohl pečovat. Tedy, péče tomu říkal on, mně to jen lezlo na nervy…

„Bello, jsi těhotná, teď nevíš, co mluvíš,“ naléhal na mě.

„Že nevím? Naval mi tu čokoládu, Edwarde!“

„Ale to už bude dneska šestá!“

„Taky jím za dva, ne?“ 

„Ano, ale tím už jsi argumentovala, když jsi snědla celou pizzu, deset hamburgerů od McDonalda, kuřecí křidýlka z KFC, patery dvojité hranolky, polárkový dort a okurku,“ připomenul mi.

„Tus mě donutil sníst ty.“

„Protože jsem chtěl, abys jedla i něco zdravého.“

„Tak dobře,“ uznala jsem posléze, protože jsem si připadala zahnaná do kouta. „Možná, že poslední dobou jím trochu víc než jen za dva, ale možná je to proto, že čekám dvojčata…“

„Ne, Bello. Nečekáš,“ došla mu už trpělivost. „A všechno to, co jsem ti právě vyjmenoval, jsi nesnědla poslední dobou. To je jen za dnešek a ještě není ani poledne!“

„A jo.“ Mrkla jsem krátce na hodiny. „To máš vlastně pravdu…“

Hodiny ukazovaly přesně jedenáct hodin dopoledne.

„Co asi bude k obědu?“ zauvažovala jsem nahlas a vysloužila si tak od Edwarda pořádně vražedný pohled.